Granát

Vztah je o dvou lidech, nejčastěji. O pochopení, vzájemném porozumění a je jedno jestli jde o vztah partnerský, nebo vztah přátelský, rodinný. Vždy jde o to něco dávat a něco přijímat, dlouhodobě to nemůže fungovat pouze jednostranně. Cokoliv toxického to dokáže narušit, cokoliv nezdravého. Zároveň je něco jiného prožívat tutéž situaci v rodině a pak v partnerském životě. V obojím totiž narážíte na jiné situace. Nikdy jsem ve velkém příliš neakceptovala alkohol a to jak s mamkou tak i nyní. Nikdy jsem nebyla diskotékový typ, z čehokoliv návykového mám obrovský respekt, vím, co to s člověkem dokáže udělat a to i když Vám to předepisuje „lékař“.

Člověk se jednou dokáže „vyrovnat“ s tím když roky přihlíží jak se jeho nejbližší člověk – matka-  ničí svinstem, jako jsou léky. Ale přihlížet tomu podruhé u toho opět nejbližšího člověka je možná to nejtěžší, co jsem v životě zažila. Tu bolest už s něčím máte spjatou, tu bolest už jste si prožili, víte, co obnáší, ale ta zkušenost (byť vám třeba v něčem pomáhá) vám rovněž škodí – máte ty flashbacky, které jednoduše nedokážete tomu druhému vysvětlit, protože prostě jsou, je to něco ne úplně snadno popsatelného. Stejně tak nedokážete úplně dobře vysvětlit proč Vás chování toho druhého tak bolí. A pak nastává ta situace, kdy se ptáte sami sebe, jestli nejste divní… Že vám to vůbec vadí, protože ten druhý se Vás naprosto vážně ptá, co máte za problém, co Vám tak vadí.

To, co se ve mne v tu chvíli odehrává, by se dalo popsat jako když granát zahrabete někam hodně hluboko pod zem a exploduje. Přesně tak se cítím, jak kdyby někdo hluboko do mě dal granát a opakovaně ho nechával vybuchnout. Je to vnitřní tlak, jak kdyby Vás to zevnitř trhalo na cucky. A vy si přejete cítit něco specifičtějšího, protože tohle ve spojení s naprostou vnitřní nejistotou Vás užírá snad ještě víc. A vy chcete něco cítit a v ten moment vzniká (asi i ) ta sebedestruktivní myšlenka – chci mít koneckonců nad něčím kontrolu, chci něco opravdu cítit, chci alespoň na chvíli vypnout a soustředit se na něco  i když je to tohle. Chci „cítit“ jak ze mne alespoň na chvíli odplouvá ta vlna toho všeho, co ve mne je. 

Rozčiluje Vás to, páč se domníváte, že staví pití nad Vás, že je to pro něho něco důležitějšího. Na druhou stranu se snažíte si vsugerovat, že to tak není, že to je prostě „toxické chování“, že ten člověk to v určitý moment nedokáže ovládat, že je to pro něj ten středobod všeho. Střetává se ve Vás jakési omlouvání toho chování a naopak ta naštvanost – bohužel – těžko říct, zda je to dobře, nebo ne u mne vždy zvítězí to omlouvání. Nedokážu se nějak dlouho zlobit a hrozně bych chtěla. Však na to mám nárok, mám na to právo, tak kde je ten problém?

Proč mám potřebu tak často hledat vinu u sebe, než u druhých, co z těch ostatních dělá lepší, „větší“ lidi, než mne. Proč se neustále bojím projevit? Proč by můj názor neměl mít žádnou cenu?