Příběh mamky: vztahy a léky…

Vzhledem k neustálému přehlížení mne v mé vlastní rodině, kde byla citová chladnost na denním pořádku, jsem viděla jako jediné východisko utéct s prvním mužem, který se mi bude líbit. Mně bylo čerstvých osmnáct a našla jsem si stejně starého přítele. Otěhotněla jsem, ale věděla jsem, že chci být už jenom s ním, pryč od rodiny, ve které jsem vyrůstala. Vůbec mi to nevadilo. Naopak, přišla jsem si strašně důležitá. Šťastná. Také jsem už nebyla tak strašně sama, měla jsem někoho, o kom jsem si myslela, že mě bude chránit, svého muže.

 Vdala jsem se, narodil se mi krásný syn, který se bohužel již od narození potýkal se zdravotními komplikacemi. Narodil se přidušený, se žloutenkou, nepřijímal výživu, nevědělo se zda přežije. Strašlivé okamžiky, kdy se opět projevila samota, beznaděj a potřeba „utéct“. Tyto pocity spojené se synovým zdravím se opakovaly zhruba v roce jeho života, kdy měl těžký zánět mozkových blan a doktoři mi narovinu řekli, že neví jestli přežije. Zvládl to.

Postupem času jsem začala pociťovat, že se s manželem odcizujeme. Domů se vracel později a později a já se cítila čím dál více sama. Špatně jsem usínala, s čímž mi také pomáhal Hypnogen. Manžel mi přestával dávat peníze na domácnost. Bylo to zlé. V té době se mi narodilo druhé dítě, dcera. Zjistila jsem, že všechny naše peníze mizí v automatech. Když už nebyly peníze, začaly nám doma mizet věci. Následoval rozvod a Hypnogen v tomto nelehkém období opět „skvěle“ zafungoval a pomohl mi utéct před realitou. 

„Jed od léku odlišuje pouze podávané množství.“                                             

(P. A. T. Paracelsus)      

Manžel nebyl nikdy schopný platit alimenty a já začala mít velké existenční problémy. Chtěla jsem být super veselá máma a někdy i táta a řešení jsem opět nalezla v tabletkách, které jsem postupně navyšovala, utíkala jsem od každodenní reality, od starostí, které jsem nechtěla vidět.

Po nějakém čase jsem potkala dalšího muže. Byl mladší, cizinec, ale rozuměla jsem si s ním. Měl rád mé děti i mne a zdálo se mi s ním vše veselejší. Mé štěstí nemělo dlouhého trvání. Jeho maminka nám toto štěstí nepřála a pokazila nám svatbu. Náš vztah začal mít čím dál více trhlin, ze kterých už se nevzpamatoval. Skončil. Ve mně cosi umřelo. Pokus o sebevraždu. Samota. Navýšení léků. Únik. 

Zase vše na svých bedrech. Výchova a péče o děti. Hlavně vypadat přes den šťastná, ať to rychle uteče a můžu si vzít léky a být ve svém světě. Každý den. Den po dni. Následovaly další vztahy. Trochu více vztahů. Samé omyly. Bolest. Smutek. Zklamání. Léky. Nemožnost zvládnout celý den. Začala jsem své úniky od reality praktikovat i přes den. I o víkendu, kdy jsem nikam nemusela. 

Čím dál více jsem musela řešit problém, kde shánět prášky. Ty, které jsem měla předepsané od obvoďačky, mi vydržely jen na chvíli. Má „strategie“ spočívala v tom, obejít, co nejvíce psychiatrů. Vycházelo mi to a stálo mi to za to. Pro ten pocit, který mi léky dávaly, jsem všem těm doktorům lhala, měnila je, jen abych pokryla svojí spotřebu. To vše proloženo dalšími vztahy, které opět špatně skončily. Další pokusy o sebevraždu. 

Další vztah a pocit, že se na mne usmálo štěstí. Poznala jsem přítele, ke kterému jsem se po nějaké době i nastěhovala. Vše se zdálo být jako v pohádce. Zpočátku našeho vztahu mě zahrnoval drahými dárky, připadala jsem si jako princezna, která je obklopená luxusem. Byla jsem v krásném domě, v domě na okraji města, ve kterém jsem se, ale častěji a častěji cítila býti sama. Sama s dcerou, která tu pro mne byla a byla mi vždy po ruce. Bylo to pro mne náročné – problémy s léky a přítelem, samota, problém najít si v okolí práci. Opět jsem navýšila svůj příjem léků a řešila jimi každý den. Dny mi splývaly s nocí. 

Během těchto 6 let, co jsem žila u expřítele, jsem si dovedla svůj návyk do extrému. Léky jsem nemohla mít u sebe, protože bych spolykala všechny. Měla je dcera a snažila se mi je vydávat. Vůbec mi nedocházelo, jak moc ji tím vším ubližuji, a to i proto, že jsem si věci, které jsem dělala nepamatovala. Na den mi vycházelo přes deset léků, když mi je vydávala dcera. Když jsem měla já, snědla jsem celé balení během dne. Abstinenční stavy se objevovaly čím dál častěji a  byly čím dál horší. Naléhala jsem na dceru každou chvíli, ať mi dá další léky… a další… a další… Měla obavy o můj život, nechtěla mi je dát a já v reakci na to, jsem se (nejen) zavírala s noži do koupelny, nebo se s dcerou o ně přetahovala a hrozila sebevraždou. Neuvědomovala jsem si do jaké situace ji dostávám.

Internet. Mým posledním zdrojem léků byly kontakty z internetu. Prostředky na to jsem dostávala, ale mému okolí začalo být divné, kam mizí peníze. Dcera o tom věděla a několikrát mi je i vyzvedávala. Vše mi bylo ukradené – já, okolí, mé potřeby… Hlavně sehnat léky. Je hrozné, jak moc dokáže závislost vzít člověku veškerou důstojnost. O nic jsem nezajímala a nic jsem si nepamatovala. Tomu všemu přihlížela dcera, která se mě, jako již několikrát, pokoušela přesvědčit o možnosti léčby. Nechtěla jsem to slyšet. S přítelem jsem už vůbec nekomunikovala a on se doma vyskytoval sporadicky. Do toho všeho mi náhle umřel pes a paradoxně to byl možná určitý impuls k tomu, abych se odstěhovala zpět do Prahy. Teprve poté jsem si začala pořádně uvědomovat v jakém bodě se nacházím a kam až jsem nechala vygradovat svoji závislost. Neměla jsem takový přísun prostředků, ale léky jsem potřebovala. Abstinenční stavy byly čím dál horší. Bylo to pro mne neúnosné. Stále pro mne byla myšlenka hospitalizace tabu a myslela jsem si, že to zvládnu jakousi ambulantní léčbou.