Diagnóza

Už několikrát jsem lehce nastínila, že jsem „hraničář“, že se neschovávám za tuhle diagnózu, ale je to součást mne – resp. to jaká jsem do velké míry ovlivňuje právě již zmíněné „hraničářství“. Konkrétně se jedná tedy o jednu z poruch osobnosti -> hraniční porucha osobnosti (borderline personality disorder). V celkové populaci se vyskytuje u 2% lidí a nejčastěji u žen. Počátky této poruchy lze najít v raném dětství. Nejsem odborník, tudíž to vezmu z laického hlediska a mých zkušeností.

Z mého pohledu mohu říct, že každý hraničář, kterého jsem kdy poznala byl jiný. Ale pokud jde o mne (a myslím, že to spojuje většinu lidí s touto dg.) , tak naprosto všemu vedla velká míra sebenenávisti, pocit absolutní méněcennosti až bezcennosti, nedostatečný pocit vlastní hodnoty. Hodně často jsem mívala velké pocity viny. Projeví se to pak na všem. Dlouho jsem žila s tím, že mne nikdo nemůže mít rád, že si nezasloužím pozornost a lásku někoho jiného. Dosud jsem k sobě až přespříliš tvrdá, sebekritická, ale úplně opačně to mám ve vztahu k druhým. Jestli dokážu najít alespoň jedno pozitivum tak to určitě je empatie. Jsem člověk, který dokáže naslouchat druhým, vcítit se do různých situací a porozumět.

Už z názvu „hraniční porucha“ lze mnohé odvodit. Je zde velmi tenká hranice mezi tzv. černým vnímáním světa a bílým – neexistuje pro nás nic mezi. Prostě všechno, nebo nic. Milovat, nebo nenávidět. Špatní lidé, nebo dobří. A tak jak se střídá vnímání okolního světa, tak se dost často střídá i nálada, pocity a i chování. Konkrétně u mne je to vše zahalenou ještě tou maskou, tudíž jestli jsou hraničáři považování za naprosto nečitelné jedince, tak u mne to platí nejspíše dvojnásob.

Těchto 5 symptomů vystihuje osobu trpící hraniční poruchou osobnosti:

• emoční labilita (neustálá náladovost, optimismus střídající se s pesimismem na denní bázi, přecitlivělost)
• problémy ve vztazích (nestabilní až bouřlivé vztahy, strach z opuštění)
• nestabilní identita (chronické pocity prázdnoty a nudy, zdravé sebevědomí střídající se se sebepohrdáním)
• impulzivní chování a sebedestruktivní sklony
• nestabilní myšlení (podezíravost, ve stresových situacích tendence distancovat se) (Refresher)

Dlouhou dobu jsem také bojovala se sebepoškozováním – konkrétně řezáním. Hned z několika důvodů – „pomáhalo“ to při určité emoční oploštělosti, vyprahlosti, prázdnotě. Dalším z důvodů byla určitě fyzická bolest, která dokázala alespoň na moment přehlušit tu duševní. Vše to souvisí s poruchou vnímaní sebe sama. Myšlenky na sebevraždu jsem měla téměř pořád, ale měla jsem v sobě ten pocit, že bych to nedokázala udělat – s ohledem na blízké lidi. Nicméně opravdu jsem neviděla smysl být tady. HPO často souvisí i s dalšími poruchami – u mne například to byly poruchy příjmu potravy, velké deprese, úzkosti.

Pod co se opět můžu rozhodně podepsat je nerozhodnost. Často zpochybňuji svá rozhodnutí, bojím se rozhodnout.

Hraniční porucha osobnosti je jednou z neobtížnějších poruch osobnosti vůbec. Trpí jí pacientovo okolí, lékař, terapeut ale především sám pacient. Neustálé překračování osobních hranic zraňuje jak lidi kolem hraničního člověka, tak zpětně i jeho samotného. Pokud se ale podíváme za oponu obrovského vzteku a systematické destrukce hraničních osobností, za jejich impulzivní a nevypočitatelné vztahy a za jejich vydírání sebepoškozováním, uvidíme ohromnou bolest a nejistotu, kterou tito lidé trpí.

O Psychologii