Jsem konzerva, byla jsem po celý život, až přespříliš se hlídám. Až moc chci mít svůj život pod kontrolou. Každý v sobě máme to dítě – to spontánní, bláznivé – a je to tak fajn. Někdo méně, někdo více a já si troufám říct, že u mně je to dost zakrnělé dítě. Mezi „svými“ lidmi, které už znám jsem v pohodě, nebojím se, jsem s nimi tak nějak v bezpečí.
Během měsíce jsem udělala pro mne obrovskou změnu (byť je to pro mnohé nic). Vylezla jsem ze své bubliny, začala trénovat s naprosto skvělými lidmi z týmu Prague Harpies. To byl ten mega mega spontánní nápad – už od počátku, kdy jsem se nalejvala na Míráku svařákem a neustále kolem sebe viděla procházet holky v helmách a dresech. V tu chvíli se ve mne myšlenka to zkusit začala probouzet. Ale nějak jsem to neřešila. Nábor – byl fajn, ale ty pochyby, sebekritika – to vše mne provázelo a provází doposud, hrozně jsem přemýšlela, zda přijít na trénink, nebo ne.
Kolikrát si říkám – vykašli se na to, nemám náladu, mám úzkosti, nechci mezi lidi, kor mezi lidi, které pořádně neznám, ale ani nevím, stále se nějakým způsobem překonávám. Stále mi to za stojí – bojovat sama s sebou. Makat dál. Mít ze sebe, alespoň trošku, dobrý pocit.
Přes rok jsem nedělala téměř nic, pominu-li cvičení, už jen proto, že ten strach byl prostě větší jak já, tak i proto, že jsem si nebyla 100% jista, že to dám, že to má hlava dá (a to jak s ohledem na zánět mozkových blan, tak i v souvislosti s tím jaká jsem). Má diagnóza neurčuje jaká jsem, kdo jsem, ale hodně o mne vypovídá. Nemám ráda se za ni schovávat, protože pokud bych to dělala, tak si rovnou můžu nechat předepsat AD na celý život a odpovídat „To ne já, to mé hraničářství“. Nejsem taková.
Snažím se vždy působit v pohodě i když bych nejradši utekla někam dost daleko. Jsem citlivá, hrozně citlivá, křehká a navenek stále s úsměvem, ale dokáže mne ranit, nahlodat úplná blbost i ve srandě. Snažím se překonávat ve věcech i když mne to občas neskutečně bolí. Snažím se nestát na místě, jít krok za krokem dál. Občas se až moc snažím vyřešit všechny své problémy a starosti najednou a to hned – pracuji na tom být tak trochu více trpělivá k sobě.
Žít celý život s tím, že jsem podřadná, snažit se vyhovět všem jen proto, abych měla pocit, že alespoň chvilku pro někoho existuji, že jsem. Dělala jsem první poslední pro všechny kolem sebe, a to i přes to, že mi to ubližovalo – vědomě i nevědomě. Bude to vypadat trochu egoisticky, ale nikdy jsem nechtěla nic víc, než aby na mne byl někdo pyšný, aby mne pochválil. Abych cítila, že dělám něco dobře, že jsem v něčem dobrá. A až teď vím, že jsem – žiju a nepřežívám.
A i když mám pochyby o sobě, mám sebevědomí stále dost nízko, vnímám se jako někdo menší (a ne výškou), tak prostě sedět a vědět o tom všem je fajn, ale samo se to nikam neposune. Děly se mi špatný věci, ale nedělá to ze mne špatného člověka. Jsem sama sobě cizincem, ale poznávám se a nacházím si k sobě cestu. A díky Harpyjím jsem opět zase jinde :).Nejspíše i díky nim jsem teď asi nejvyrovnanější a spokojená. Díky!:)
•(ne)všední život• 