Rok, který byl konečně o mne, dá se říct, že jsem učila žít si svůj život, snažila se o to a troufám si říct, že se mi to i dařilo. Byl o setkávání se s novými lidmi, což souviselo i s vystoupením ze své komfortní zóny. V tuhle chvíli to hodnotím kladně, ale překonávala jsem několikrát strach a úzkosti.
Už počátek roku přinesl docela zásadní změnu. Rozhodovala jsem se zda ukončit školu a nastoupit na HPP do firmy, kde jsem již předtím byla na brigádě, nebo pokračovat na škole, která mi téměř nic doposud nedávala. V půlce ledna jsem podepsala smlouvu. Najednou jsem byla mezi lidmi, které jsem absolutně neznala, učila se nové věci, připadala si nemožně, když jsem se furt na něco ptala. Byl ve mně opět ten hlas/pocit týkající se toho, co si o mne myslí ostatní. Měla jsem krize, bylo to těžké, ale překonala jsem ten začátek a když jsem se konečně tak nějak začala cítit fajn, poznávala lidi kolem sebe, kolegy – teď už i skvělé kamarády – zjistila jsem, že to bude dobrý, mé obavy utichly.
Má další změna začala nějak koncem roku 2018. Tehdy jsem byla nucena změnit psychoterapeutku. V té době jsem byla už trochu zoufalá z toho si furt někoho nového hledat (mé předchozí se pokaždé buď odstěhovaly mimo ČR, nebo otěhotněly). Našla jsem si tedy novou a hned při prvním rozhovoru jsem se zmínila o důvodech ukončení předchozích terapií a potěšilo mne, když mi bylo řečeno, že můžu být v klidu. Je to přes rok naší spolupráce a já nemohu být spokojenější s tím, kam jsem se teď dostala. Je přede mnou stále hrozně moc práce, ale ten kus, který jsem zvládla doposud je neskutečný a já snad poprvé ve svém životě říkám, že jsem na sebe hrdá, hrdá za to, co jsem zvládla. Čelila jsem při sezeních bolestivým věcem, především týkající se rodiny a vlivu na mne. Naučila jsem od hodně věcí se odprostit, od věcí, které neovlivním. Naučila jsem se být tu sama pro sebe více. Snažím se i o to nastavit si v hlavě to, že nemám zodpovědnost za někoho jiného. Rovněž to, že nemusím se vším souhlasit jen proto, že se bojím odmítnout, že nechci zklamat. Naučila jsem se radovat z maličkostí. Jsem uvolněnější, spontánnější.
„Když jsem měla pocit, že už nemůžu, nutila jsem se sama, že musím. Můj úspěch je o vytrvalosti, ne o štěstí.“
Estée lauder
Všechno se to projevilo i na vztahu k sobě sama a sebedestruktivním chování. Co se týká ubližování sama sobě – nemám potřebu to dělat. Jsem stále ohromně sebekritická, přísná k sobě samé, ale neprojevuje se už takto. Jím, jím pravidelně, nezvracím, neubližuji si – a je to sakra super.
Stěhování – obrovská změna, velký krok, ale nesmírně důležitý. Mám své útočiště, kde jsem jen já, kde mám klid.
Bráchova svatba – dojetí, šťastná ségra. Byl to krásný den, nádherná nevěsta, brácha jako ženich. Já jako brečící družička. Jsem za ně šťastná, oba jsou úžasní.
Jediná „vada na kráse“ tohoto roku jsou vztahy. Probíraly jsme to i na terapii. Je pro mne docela zásadní to, když začnu pociťovat u partnera, přítelkyně, přílišnou dominanci – i v detailech. Když začnu mít pocit, že všechno co dělám je povinnost, nikoliv, že to chci já. Když mám pocit, že ve vztahu nemůžu mít to slovo já. Vadí mi i to, když se hádáme a já prostě chci odejít a prostě mne jen tak chytne za ruku a drží silně, abych neodešla. V tu chvíli jsem schopna se odpojit, najednou se ve mne vše obrátí. Mám flashbacky, Mám je často. Měla jsem vztah s úžasnou slečnou – bohužel jsme na sebe neměly čas, ale je to skvělý člověk, skvěla kamarádka.
Makám na sobě, snažím se být trpělivá, protože to prostě má svůj čas. Ráda bych všechno měla hned, ale nejde to a i když byl rok 2019 skvělý tak i tak má své ale… Nicméně alespoň vím na čem makat dále :).
•(ne)všední život• 