2019, Články

Mami…

Ahoj mami,

je neskutečný, jak těžké je napsat něco, co vím, že si stejně v nejbližší době nepřečteš… Hrozně moc se to ve mne pere – jak kdybych měla „pocit“, že si to nemůžu dovolit -> napsat ho a zároveň je toho ve mne tolik…

Obě moc dobře víme, že náš vztah matka/dcera není asi úplně klasický. Je to obráceně, ale stále jsi moje máma… To vše, co se stalo, vytvořilo (alespoň z mé strany) mezi námi hrozně zvláštní pouto. Nemění to nic na tom, že Tě mám ráda.

Byly situace a bylo jich mnoho, kdy jsem Tě opravdu potřebovala, kdy jsem potřebovala mámu… nebo nevím… Třeba na chatě (příklad), jsem se cítila hrozně sama, jako kdybych nikoho neměla. Den, co den jsem musela čelit něčemu, co pro mne bylo peklo. Nechápala jsem, proč se mi to děje.

„Za vše, co jsem nebo čím se domnívám být, vděčím své matce.“

Abraham Lincoln

Možná to ale mělo být k něčemu dobré…. Možná mne to mělo posílit k tomu, co následovalo – tvé bouřlivé „vztahy“, závislost, těžké deprese… Asi nikdy nezapomenu na ten jeden, pro mne zlomový, moment, kdy jsme byli na plese k výročí gymnázia, kam Ondra chodil. Byla jsi tu, jak jinak, s přítelem (kreténem č. milion). Tvá oblíbená kombinace alkoholu a léků (nebo nevím čeho ještě…) zapříčinila to, že jsi mne jen tak nazvala BEZCHARAKTERNÍ SVINÍ (dovolila jsem si totiž se Tě zeptat, jestli mi dáš opencard, protože už jsme s bráchou chtěli jet…). Bylo mi 12 – tohle prostě nechce slyšet žádné dítě.

Od té doby jsem ty Tvé stavy začala vnímat více a více… Byl to začátek toho obratu ve vztahu matka/dcera – začátek toho, kdy jsem já začala Tobě dělat matku. Kdy jsem se starala jen já, snažila se Tě pochopit, být tu pro Tebe. Od té doby si nevybavuji téměř nic okolo – je to jako jedna obrovská mlha – nepamatuji si téměř nic ze školy, nebo prostě cokoliv -> šlo tu jen o Tebe – 10 let a teď tomu stále není moc jinak.

Jsou to situace, které si nepamatuješ, nemůže pamatovat, protože jsi víceméně byla pořád mimo…

Tolikrát si mi dala naději, že to bude jiné, že na „tom“ budeš pracovat, že se budeš léčit, nebo minimálně léky (které jsem Ti já „vydávala“…) budeš snižovat a tolikrát se to opakovalo znovu a znovu a mne to čím dál více sráželo… Dolů a dolů.. Já se ti i tak, přesto vše, snažila věřit, pochopit Tě. Až teď jsem schopna chápat, že tohle nebylo normální, že si můžu dovolit říct, že to bylo nad mé síly, že to nebylo mé selhání, když jsem Ti po tom, co se mi vyhrožovala, že se zabiješ, přetahovala jsem se s Tebou o nůž, hlídala Tě, aby jsi se s ním nezamkla do koupelny. Nikomu bych to nepřála a stále si mnohé věci vyčítám i když jsem prostě snažila udělat vše pro to, aby jsi se dožila dalšího dne.

Ani nevím ,jak „by to mělo být“, jen si představuji to, že by jsi se zajímala i o mne – o mé trápení, radost, o školu i mimo ní, znásilnění. Že bych s Tebou řešila i to, co jsem nezažila v té době – pubertální blbosti, lásky, vztahy. Že by se to vše netočilo kolem Tebe.

Já tu pro Tebe vždy byla, nebo jsem se snažila být. Vždy když jsi byla v háji z toho, či onoho chlapa. Vždy, když jsi se chtěla zabít, když jsi mi vyhrožovala, když jsi chtěla léky, když jsi si ublížila. Pokaždé jsem se snažila tu pro TEBE být. Téměř pořád jsem žila ve strachu, v obavách – když jsem šla do školy, bála jsem, v jakém stavu budeš až se vrátím, zda budeš živá… I do té školy si mi volala, že se zabiješ, pokud Ti neřeknu, kam jsem ti schovala léky, že chceš umřít, ať ti je dám…

Nic Ti nevyčítám… Ale já neměla na výběr – nevybrala jsem si to se o Tebe starat (ačkoliv bych to udělala znovu), ale nezbývalo mi nic jiného, jestliže jsem chtěla mít mámu živou.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.