Prázdno

Naučila jsem se žít s tím, že mám výkyvy v tom, jak se cítím. To, že dokážu být v jeden moment, relativně ok a sama v sobě toho příliš moc neřešit a následně pak mít hlavu plnou všeho možného… Prázdno vs. chaos.

Odpojení = disociace

Prý je to za daných okolností normální – cítit se tak, že vlastně nic necítím. Uvědomila jsem si to zejména v mém posledním vztahu, ale zpětně, když se ohlédnu, tak vidím, že ani dříve tomu nebylo jinak. Bojím se toho mít s kýmkoliv vztah – vztah se vším všudy – ze začátku je mi fajn, ale když začnu mít pocit, že to jde dál, že by to mělo být vážnější, tak se odpojím… Vyhýbám se tomu člověku, bráním se tomu být s ním úplně sama někde v uzavřeném prostoru a je to prostě úplně jiné… Necítím k němu nic… Z toho „okouzlení“ se stane jakýsi odpor… Bojím se tak moc jakékoliv blízkosti, intimity, že se „odpojím“…
Roli zde určitě hraje znásilnění, protože jsem v tomto ohledu exot. I blbé přitulení je pro mne nesnesitelné – místo pocitu bezpečí, v sobě mám šílené napětí. Stydím se za to jaká jsem, jak se chovám.  Vyčítám si, že jsem tehdy „zmrzla“, ztuhla…

Jsem od sebe odpojená většinu času, ale tohle je v něčem jiné… Od psychoterapeutky jsem se dozvěděla, že mne to chrání před tou bolestí, před těmi emocemi, které by se na mne vyvalily, které by mne nejspíše totálně odrovnaly, protože na to nejsem ready… Hrozně dlouho jsem žila tak, že jsem si nemohla dovolit „prožívat ty emoce“ – byla jsem tak trochu jako nějaký automat – prostě jsem musela fungovat, neřešit to, co se ve mne dělo. Nemohla jsem si dovolit jakkoliv selhat. Stejně tak jsem neměla s kým to sdílet, nemohla jsem o tom, co se (nejen ve mne) děje mluvit.

„… chápu, že pustit ven to, co máme uvnitř, může znít až děsivě. Je to vážně veliké sebeodhalení. Faktem ale je, že není nutné se takhle otevírat celému světu, sama ale zastávám názor, že může být nakonec velmi úlevné být prostě sama sebou, s tím, jak se skutečně cítím a co ve mně je. Aspoň před někým.“

To mne přivádí k další věci – neumím o sobě moc mluvit – prostě „stručně a jasně“. Ráda bych s někým občas pokecala i o sobě, ale v ten moment mi to prostě nejde… Jsem tak trochu furt v tom „módu“, který jsem měla nastavený dříve, ačkoliv bych z něj ráda vystoupila, řekla mu „pápá“.

Nicméně neznamená to, že jsem bezcitná. Naopak bych řekla, že jsem hodně citlivá – hodně věcí mne dokáže rozhodit a většinou to jsou ptákoviny.

Sama sobě neviditelnou

Občas bych chtěla být i neviditelná, duch – protože i tak přesně se občas cítím, ale vím, že tu jsem, že mne ostatní vidí a stejně mám (zejména) od rodiny pocit, že mne vidět nechtějí. Být neviditelná, tak bych se alespoň nemusela tvářit, jak hrozně fajn se cítím. Souvisí to věcmi, které mám už dost „zakořeněné“. Nicméně nikdy jsem to nevnímala tak, že bych si nějaký zájem zasloužila – (asi jsem si) říkala jsem si,že to musí mít asi důvod, že ty chyby jsou na mé straně, já jsem ta špatná, za kterou se ostatní stydí, kterou rodina nechce poslouchat.

Jsem jedna z mnoha, pro všechny a asi i pro sebe, ale pro nikoho nejsem tou jednou, důležitou, mající cenu… nemám pocit, že bych byla důležitá… zmizím se a zase objevím… dokola a dokola…

Chybí mi opora, člověk, který by tu pro mne byl, objal mne… Prostě jen pocit,že nejsem sama… že už na to všechno nejsem sama… to je pro mě hodně silné.