Voldemort

„Ahoj“

je ohromně těžké napsat Ti“ahoj“,natož něco více. Nedokážu si představit, že bych Ti tohle měla kdy dát. Je to šílený Ti psát… Vím, že stát se to mé kamarádce, tak ji řeknu, že jsi zmetek, že za to ona nemůže, že si to nezasloužila. Moc bych si přála, abych tak přistupovala i sama k sobě, abych to neměla nastavené jinak. Abych si to nedávala za vinu, neříkala si „kdybych“… neříkala si, že jsem mohla udělat něco jinak, více…

Jsi pro mne něco jako Voldemort, nedokážu Tě oslovit jménem, ale nedokážu Ti ani „nadávat“, označit Tě jakkoliv hanlivě… I tyhle „věci okolo“ se mi píšou těžce, připomíná se mi to, to, co si vybavuji, pamatuji…

Mám Tě spojeného s ohromnou bolestí, zoufalstvím a bezmocí…

Furt to nedokážu pochopit… Vybavuji si jak jsme šli z kina… Jak jsme si s kamarádkou u Tebe (u tvé ségry) odskočily… Vybavuji si tvého synovce, kterého jsi měl hlídat. To, jak tvá ségra odvezla kamarádku na metro…

Pak už to mám asi dost útržkovité… Ohromně se mi vrací situace, moment, kdy jsi šel pusti synovci ve vedlejším pokoji pohádku… V tu chvíli to bylo ještě OK. Chtěla jsem už jít… Nechtěla jsem aby jsi se mne jakkoliv dotýkal… Víš to… Víš, že jsem snažila bránit, říkala ti to… ať mne necháš… snažila se Tě odstrčit…

Vybavuji si do detailu ten pokoj….Neskutečnou bolest, která byla dost umocněná i tím, že jsem byla panna…

Ztuhla jsem… Vyčítám si to, to, že jsem se v tu (pro mne neskutečně dlouhou) chvíli nebyla schopna už „bránit“, jakkoliv se pohnout… Jen jsem brečela… hrozně moc…

Nevím co bylo pak, co se dělo, jak jsem se dostala domů…. Absolutně si to nevybavuji…

Je to 7 let… 7 let a mne se to neustále vrací… Nedokážu to dostat z hlavy… Moc bych si přála, aby to, Ty, neovlivňovalo můj dosavadní život.

Je absurdní, že po napsání těchto pár řádků Ti dokážu napsat, že jsi zmetek… Zmetek ,co mi dost ovlivnil život. Ten kontrast mezi tím, jak jsi se choval k synovci je šílený. Téměř ve stejný moment jsi se dokázal chovat hezky, mile a zároveň pak ke mne tak hrubě, surově…

6 let jsem o tom mlčela… Držela to v sobě, styděla se, neměla komu to říct… poprvé jsem to řekla psycholožce – popsala to a poprvé jsem uslyšela, že to někdo pojmenoval tak, jak to bylo – ZNÁSILNIL JSI MNE… Dost možná jsi využil mojí blbosti, slabosti a naivity…

Znásilnil jsi mne a tuhle „zkušenost“ bych nepřála nikomu, to, co s tím mám spojené, to, co jen ta vzpomínka ve mně vyvolává…

Pobrečela jsem jsi při tomhle psaní, ale věřím, že se Ti to vrátí jednou, nebo v to alespoň doufám… Kladu si hodně otázek, ale všechny jsou vlastně jakési „kdyby“…

Stydím se za to – za to, co jsi mi udělal, za to, že jsem tam šla, za to, že jsem ztuhla, za sebe, za to jaká jsem… Zároveň chápu, vím, že pak už nebyla možnost volby…

Naprosto jsi ve mně narušil a rozdrtil to křehké… neakceptoval to… neakceptoval mne…