„Nula zůstává nulou na každém místě. Ale její místo se počítá.“
Gabriel Laub
Chata… Místo, které je pro naší rodinu „posvátné“. Nachází se v malé vesnici u Labe. Troufám si říct, že součet obyvatel této obce, nedá dohromady trojciferné číslo. Mnoho lidí by to bralo jako ideální odpočinkovou zónu, ale již v útlém dětství mě rodina přesvědčila, že více než s odpočinkem, budu mít toto místo spojené se strachem, ponížením, konflikty…
Hlavní roli sehrály sestřenice a teta. Já jsem nejmladší člen rodiny a dlouho jsem se i domnívala, že to je na mne to špatné, to proč mne ponižují. Prázdniny strávené s rodinou na chatě, pro mne vždy znamenaly peklo. Každý den jsem vstávala s tím, co mi provedou, co si zase vymyslí, čekala jsem další a další slovní útoky… Byly to neskutečně dlouhé dny, chvíle. Jednou jedinkrát jsem se svěřila prarodičům a tetě a bylo mi vpáleno, že jsem lhářka prolhaná.
Velmi důkladně mi vštěpovaly, že já jsem ta nula, to nic a já vlastně ani nevěděla proč, co jsem udělala, ale muselo to mít přeci nějaký důvod…
„Ke zlu nejvíce ponouká naděje na beztrestnost.“
M. T. Cicero
Nevím, co by dělaly, kdyby pro mne neskočil brácha do Labe, když mě unášel proud, poté co mě tam hodily. Měly obrovskou legraci z toho, když mne mohly zamknout do napůl rozpadlé dřevěné garáže, nebo když si mě přivázaly ke stromu a prolévaly mne sodovkou, dokud se nepočůrám. Nevím, ale myslím, že v 15 letech by už mohly pobrat trochu rozumu. Měly milion podobných pokusů a já jen čekala.
Chata pro mne je místo i obrovských konfliktů. Konfliktů, kvůli kterým sem nejezdí ani mamka. Vždy zde vydržela max. 1 noc a pak se opět setkala přístupem naší rodiny. „Máš-li problém, tak si ho vyřeš, ale nemusíš nám to říkat, akorát nám to ubližuje a stejně nás to nezajímá“ – nikdy toto neřekli, ale tak nějak bych charakterizovala jejich chování. To vše ve mně vzbuzuje odpor – k místu, k chování rodiny. Každý kousek tohohle místa je pro mne totálně prohnilý. A i přesto na otázku, kdy přijedeš, odpovídám „uvidím, jak budu mít čas“, místo „asi už nikdy“.
„Znám jednu rodinu a ta je tak fajnová, že u nich musí být na stole ubrus, i když hrajou ping-pong!“
V. Burian
•(ne)všední život• 