Psychoterapie

Už brzy to bude rok od mé první zkušenosti s psycholožkou, po které pak následovalo několik dalších sezení. 

Po stacionáři jsem cca 3 měsíce docházela k psycholožce a asi mi to chvíli trvalo, než mi došlo, že to asi není ono. Ale i to je zkušenost, nesedla mi.

Naštěstí si myslím, že poté už jsem měla opravdu kliku při hledání. 

2 věci se ve mne tak nějak „mísily“ při otázce, co mi momentálně přináší sezení. Ta hromada situací, věcí, ve kterých si myslím, že se posouvám a zároveň jakási obava, obava z toho, že to tak není, že  to je jakési naznačení toho, že se prostě snažím málo, že dělám málo. 

Pokud vypustím tu druhou část, tak vnímám, že (byť jsem měla zejména kolem půlky ledna (?cca?) horší období) jsem jinde. Jsou to asi blbosti, ale pro mne je vlastně hrozně super, že cítím, že nemám potřebu si nijak ubližovat, že nezvracím (s tím bojuji trochu více, ale zvládám!:)), snažím se jíst – neřekla bych normálně, ale alespoň nějak! Po hrozně, hrozně, hrozně dlouhý době jsem „vylezla ze své bubliny“– ve smyslu, že jsem zašla s bráchou a jeho přítelkyní na pár drinků, což je blbost, ale já vím, že ještě pár týdnů  po Vánocích se mi nikam fakt nechtělo.

Mám 22 stránek absolventské práce, což vzhledem k tomu, že jsem někdy do půlky ledna měla pouze názvy kapitol je vlastně fajn. Zároveň přemýšlím nad tím, co bude. Dodělám školu a občas to mé pozitivnější „Já“ napadne, že by bylo fajn zkusit si udělat bakaláře v oboru, který mne baví, marketing, média, investovat do nějakého kurzu, vzdělání. Jo a pak to mé další „Já“ usoudí, že na to nemám… Ale tyhle záchvěvy, to plánování, snění je fajn. Je to něco nového – nevidět občas jen to nejhorší před sebou. 

Práce/škola – oboje se snažím zvládat a i v tom vidím určitý posun. Protože to prostě dělám – chodím do práce, chodím do školy, snažím se plnit tyhle své povinnosti.

Můj postoj k prarodičům (=babičce). Po x letech jsem se zachovala jinak.

Rozhovor s bráchou na téma sestřenic. Nic závratného, ale víceméně to není úplně obvyklé téma v naší rodině a mne prostě jen zajímalo co si pamatuje on. A ano, pak mi v hlavě hlodala otázka „proč si nic neudělal?“, „proč si těch několik let přihlížel?“.

Jsou to věci, které dělám, kterých si není tak těžké všimnout. Ale určité vnitřní posuny tu jsou samozřejmě také. Uvědomění si určitých věcí – ať už souvisejí s mamkou, s prarodiči, se mnou samotnou. Můj pohled na věci okolo – troufnu si říci, že jsem o něco menší tragéd – že už nevidím jen to temné.