Znásilnění

„…sama sobě kladu otázku, co to znamená „být hrozný šnek ve fyzičnu“. Nemyslím, že jste divná a že by na tohle existoval nějaký vyměřený čas, který je vhodný a jehož překročení znamená, že už je to příliš a druhý člověk nepočká. Každý z nás má v životě jiné tempo a jiné potřeby a je důležité toto u sebe nepřehlížet, ať už máme za sebou tak zatěžující zkušenosti jako Vy, nebo žijeme bez nich a i přesto zkrátka potřebujeme svůj čas.“

Poprvé…

Je to už 7 let od mé první sexuální zkušenost, 7 let od znásilnění… Od zkušenosti, kterou jsem nechtěla, která mne v mnohém ovlivnila. Je to dlouhá doba na to, aby se člověk srovnal, aby žil dál normálně i v intimní oblasti života. Vybavuje se mi ohromná bolest a beznaděj… 

Zároveň je to cca rok a půl od toho, kdy mne poprvé někdo vyslechl a poprvé jsem byla v situaci, kdy to někdo označil pravým jménem – znásilnění. Následovalo i přesvědčování o tom, že to není má vina, ale i dnes s tím dost bojuji… Naskakují mi různé otázky a myšlenky v hlavě… Šlo udělat něco více? Plánoval to? Způsobila jsem si to sama, když jsem tam šla? Jak je možný, že se tak hezky choval k synovci ve vedlejším pokoji a pak tak surově… Tak, jak jsem ho neznala… 

Vztahy

Mnohé ve mně se změnilo – jsem jiná, ale uvědomuji si, že je to čerstvější, že nikdy dříve to ve mně takto silně nebylo… Vím, že čas plyne, a to mne dost stresuje…Jak to bude dál? Jak budu dál zvládat vztahy, když mi doteď dělaly takový problém. Ano slýchám dost často – chce to čas, chce to někoho, komu budu důvěřovat atd… Ale obojí už tak nějak bylo… A já si přijdu, jak totální kretén, protože málokdo by chtěl být s někým, kdo je divný, kdo má sex jen jako nutnost, jako něco co musí aby… Je to špatně, protože z dlouhodobého hlediska to nejde vydržet. Nějakou dobu jsem to řešila alkoholem a „díky“ tomu jsem měla rok a půl dlouhý vztah se skvělým chlapem, ale ztroskotal… 

 Trochu asi ze zoufalství, ale zároveň nemůžu říct, že jsem ji neměla ráda, jsem si před několika měsíci něco začala na horách se spolužačkou… Byly jsme spolu asi půl roku a skončilo to víceméně stejně – stejně jako mé předešlé vztahy s muži. 

Stydím se za sebe hrozně moc… Za to jaká jsem, jak vypadám. Zároveň začínám chápat, že tu nebyla možnost volby… Že to bylo narušení něčeho opravdu křehkého a pro mne asi dost zásadního.