Nikdo mě nezná jinak, než jako usměvavou holku – a já si uvědomuji, že úsměv odhazuji jen málokdy. Je to věc, která mě svým způsobem chrání. Vrátím-li se do dětství, tak právě tu mi dala rodina jasně najevo, že nechtějí slyšet o mých trápeních, že musím být v pohodě. V té době jsem si ještě dovolila plakat i když mi jasně říkali, že to je projev slabosti, ať nebulím, že se mi přeci nic neděje.
S nástupem do školy a především v průběhu středoškolského studia, jsem musela přepínat – ze zoufalství, strachu, beznaděje a už jen občasných slz mezi čtyřmi stěnami mého pokoje, do veselé, studium zvládající holky. Ano začaly mé sebepoškozující sklony v souvislosti s bolestí, ponížením, které jsem si od svých 16 nesla a nesu vlastně dodnes. Nutno říct těch ran nebylo málo a i když jsem je zakrývala, nemyslím si, že by si jich rodina nevšimla – i když jsem se o to snažila. Nicméně nikdo nic neřešil a tak to mělo být.
Vztek?… Nevím, nevím, kdy naposledy jsem byla opravdu, viditelně naštvaná. Kdy jsem se odhodlala říct někomu, že se mi nelíbí jeho postoj, názor, chování…
„Hodně věcí, které děláš, abys zakryl svojí nedokonalost, ti může škodit úplně stejně jako cokoliv jiného.“
Proč to vše? Protože jsem se naučila, že tzv. „negativní“ emoce a jejich projevování jsou špatné. Zakrývat je…to bylo řešení. Řešení, které se mi teď vymyká z rukou – v situacích, kdy bych strašně ráda porozuměla tomu, co se ve mne děje. Ve chvílích, kdy bych hrozně ráda brečela, ale prostě ne – neumím to. Rovněž bych ráda přišla za někým, za někým z rodiny, koho by mé pocity, starosti zajímaly. Stydím se za to jaká jsem, jaká jsem si dovolila být.
•(ne)všední život• 