Loňský rok byl bezesporu náročný, ale právě podzim a zima byly tou největší zatěžkávácí zkouškou. Změna – stěhování. Stěhování s mamkou, která ale v této době propadala svým „kouzelným práškům“ čím dál více. Léky, které ji měly vydržet na 3 měsíce, snědla za týden. Mnohokrát jsem selhala v různých rozhodnutích, ale byla jsem zoufalá. Vyčerpaná z toho strachu.
„Na konci každé cesty začíná další.“ (P. Kosorin)
Naše zabydlování trvalo dlouho a domnívám se, že snad i po Vánocích by se v našem bytě našly krabice s věcmi. Nebylo to podstatné. Můj plánovaný odlet do Ameriky šel stranou a spolu s ním i peníze za letenku. Pro mne to bylo těžké rozhodnutí, ale nikdy jsem si za něčím nestála tak, jako za tím, neodletět.
Zpětně vidím jak se můj svět smrsknul pouze na „červené puntíky“, jak jim mamka říkala, když byla mimo (i když červené nebyly..). Střídalo se to, kdy jsem je měla u sebe, a kdy jsem to nezvládla a nechala jsem jí je.
Říjen,listopad, prosinec – pro mne to bylo, do určitého momentu, to stejné, jako kdykoliv předtím – strach, beznaděj, záblesk naděje, zoufalství – to vše skryté pod úsměvem. „Člověk musí sám chtít“ a v případě mamky toto platí na 100%.
Začátkem prosince si vzala půjčku „na dárky“ = „na červené puntíky“. Nicméně mám za to, že už si začala uvědomovat, že je zle, že si akorát tak kope hrob… Cca v půlce prosince učinila rozhodnutí se léčit, ale nastoupit měla až začátkem ledna. Nejdelší 2-3 týdny v mém životě, kdy se s blížícím lednem ztrácelo mámino odhodlání a já si připadala jako už tolikrát předtím. Zase jen naděje a pak obrovské zklámání.
Vánoce mám trochu v mlze, jako dost dalších detailů a situací. Vyhýbala jsem se rodině, sešlostem, lidem…všemu. Mamka ve stavu, kdy se nedokázala postarat o své základní potřeby se snažila – alespoň naoko – dělat, že balí = prázdná taška a milion věcí okolo.
„Poznání představuje konec strachu.“ (P. Švejda)
Přesně si pamatuji ten den. Byl čtvrtek, jela jsem s ní k psychiatričce a v pondělí měla být hospitalizována. Její psychiatrička tam nebyla, ale byl tam za ní záskok a byl očividně informovaný. Narovinu mi řekl ať jí vezmu a hned jedem do Bohnic – zavolal tam na příjem, že přijedeme. Už jsem na centrálním příjmu seděla několikrát, takže mi bylo jasné, co bude následovat – 2,5 hodiny čekání a „Já tam nechci…“ pořád dokola. Na tom příliš nezáleželo, neboť její stav byl rizikový. Když jsem se dozvěděla, že ji opravdu přijmou, jela jsem domů, abych naházela alespoň pár věcí do té tašky, ačkoliv na začátku, na uzavřeném detoxu nemohla mít vůbec nic, ani vlastní oblečení.
Mamka se začala léčit, chce být v pohodě… I já bych měla být v pohodě. Tak to nefungovalo.
•(ne)všední život• 