Tento rok byl pro mne naprosto zlomovým. Uvědomila jsem si během něj spoustu věcí. I to, že mé „já“, které to tak třeba ještě necítí, není o mnoho menší, než jiní. To, že nejsem ten nejpodřadnější člověk… uvědomila jsem si to, byť tomu třeba neodpovídá můj stav – stále to tak cítím.
Vnímám věci jinak, vnímám tak i sama sebe. Cítím, že jsem se v mnohém změnila i když to třeba nejsou nijak závratně velké změny. Pociťuji i to, že jsem se posunula směrem k lepším zítřkům, že i když jsem se ohromně bála toho procesu, toho „dotýkání“ se sama sebe, své minulosti, svých pocitů a potřeb, tak jsem to podstoupila a troufnu si říct, že to nese své ovoce.
„Úsilí se projeví, pouze když se člověk odmítne vzdát.“ (N. Hill)
Byl to nesmírně náročný rok, kdy jsem se snažila věnovat sobě, makat na sobě a odrazit se od toho dna. Odrazila jsem se a to především díky lidem, kteří mě nejen pochopili, ale nenechali mě v tom. Děkuji! Díky nim jsem se dokázala postavit minulosti, nebo jsem alespoň tato „temná vrátka“ otevřela.
Byl to rok naděje. Naděje na nový život. Přinesl mi hrozně moc. Dal mi mnoho poznatků nejen o mne samotné, ale o lidech kolem sebe, o psychice, o signálech těla, o všem možném.
Pochopila jsem, že si můžu dovolit mít špatný den a zároveň je to normální. Neznamená to automaticky, že jsem špatná. Nemusím se „trestat“ ještě více – zvracením, sebepoškozováním…
Uvědomila jsem se, že myšlenky jsou jen a pouze myšlenky. Někdy mě sžírají více, někdy méně, ale záleží jen a pouze na mne do jaké míry se odrazí na mém chování.
Překonávala jsem se a byť to zní trochu přehnaně, tak to tak cítím. Překonávala jsem svůj strach, sama sebe,stud. Mnohdy jsem se cítila mizerně, ale někde uvnitř jsem (nejspíše) cítila, že to má smysl. Že i když otevírám věci, které pro mne jsou bolestivé, které rozhodně nejsou zahojené, za které se stydím, tak i tak jsem se snažila. A cítila jsem, že i když se okruh mých nejbližších přátel, lidí zúžil, tak i tak jsem po určitém prozření pochopila, že tu nejsem sama.
Z velké části tohle vše dělám pro sebe a i když to tak třeba necítím ,tak si asi nejsem úplně tak lhostejná.
Pocítila jsem na vlastní kůži, jaké je to mít nálepku „blázna“, duševně nemocného. Ač žijeme v 21. století, tak bohužel téma psychiky, psychického zdraví, je pro mnohé lidi „tabu“. Já osobně jsem se setkala (a z toho i čerpám) s velkým pochopením od většiny – především od lidí, kterým to mohlo být tak trochu jedno. Velmi mi pomáhá nadhled, vtip, s jakým někteří jedinci dokázali přijmout mne a moji diagnózu. Aneb větu „… to je součást tvojí diagnózy“ slyším dnes a denně, téměř na cokoliv 😀 .
Na druhou stranu – a dokážu pochopit i takové reakce – jsem se setkala i s tím nepochopením, jakýmsi odsouzením, ale nic si z toho už nedělám.
Dostalo se mi velkého poznání o mé rodině. Víceméně bych to vystihla větou „…rodinu si člověk nevybere“. Ano, rodinu, ve které vyrostu, tu si opravdu nevyberu, ale zároveň si mohu vybrat s kým, kde mít tu „svojí rodinu“, tu, kde budu cítit to, co mi v té mé chybělo. Je to pro mne hodně vzdálené – vzhledem k tomu, jaký postoj teď mám ke vztahům atd…, ale věřím a moc si to přeji, že to zvládnu.
•(ne)všední život• 