Pocity

Již dva dny – chtě nechtě – přemýšlím nad svými pocity… 

Už ve stacionáři mi pojmenování pocitů dělalo problém a tak nějak jsem na skupinové terapii, nebo komunitě vlastně řekla něco, co jsem v sobě necítila, jen abych to měla za sebou… Žasla jsem, když jsem pozorovala, jak někteří popisovali to, kde jim ty pocity „leží“, jak je popisovali úplně do detailu. Trošku jiný level.  Já se zmohla jen na to, zopakovat to, co už někdo řekl a pak už jen pořád dokola. 

Snažím se tuhle svoji vnitřní prázdnotu nějak zaplnit, ale víkendy jsou špatný. Moc volného času, já sama se sebou a pocit, že nic nedělám. Prostě nic, do ničeho se mi nechce, z ničeho žádnou extra radost nemám.

Víceméně je ten víkend vždy o tom samém, o tom nějak ho přečkat a hurá do dalšího týdne. Už teď si přeji, aby byl večer. Jsou to jen dva dny, ale 2 ohromně dlouhé dny, kdy mám pocit že minuta má o dost více než jen 60 sekund. 

Dělám to, co si myslím, že bych měla dělat, ale jakmile mám čas pro sebe, čas, který bych měla nejspíše nějak využít, tak to nezvládám. Až příliš cítím tu „vnitřní nudu“, „prázdnotu, vše mi přijde najednou tak hrozně zbytečný. Jsem bez energie. 

Nejde si ani moc připadat jinak, než jako idiot – prostě přemýšlet nad tím ,jak se cítím a nic přitom necítit a tudíž ani nic nevymyslet.

Nikdy jsem příliš nad svými pocity nehloubala, nevěnovala jsem jim pozornost.